Tož, kurňa, Bože, jsi docela Borec!
Příspěvek od našeho cyklopoutníka Pepa Hes 
Volně zpracovaná reportáž z blíže neurčené akce – s ohledem na ochranu osobních údajů (zákon 101 /2000 Sb.) jsou jméno akce i všechna jména lidí důsledně změněna, aby nebylo možno akci a osoby identifikovat.
Přihlásil jsem se na akci Bike-pilgrimage, aniž jsem věděl, co od toho vlastně čekat. Ale, kurňa, to bylo fakt maso. Tři busy náboženských nadšenců s koly. V jedný ruce růženec, v druhý flašu domácí slivovice, vyrazily směr španělská Galicie. Hlavní guru, nějaký Pavel Rafael, zvaný „Rafan“, to měl vše na povel. Tož, kurňa, ani mu to nezávidím. Tolik lidí v krajině, kde místní lidé řeší problémy až po té, co se do týdne nevyřeší sami, to není žádná p.del.
Na domluvených místech nás v lepších případech čekali, v těch ostatních (a těch byla většina) se nakonec podařilo někoho sehnat, kdo si pracně vzpomněl, že před časem možná něco slíbil, ale to bylo příliš daleko na to, aby to tenkrát řešil. Ale jsme přece kámoši, poplácání po zádech, však sa to ňák urobí. A vždycky urobilo. Někde sice netekla voda vůbec, někde po dohodě v určitou hodinu, na hajzl sis nakonec rád frontu vystál, příroda chce své, ale jak říkali ti faráři, co to taky absolvovali, jsme na pouti, tak prej musíme taky něco, kurňa, vydržet, Pán Bůh to vidí, pomůže a postará se. Až jim tu víru skoro závidím, ale ono fakt že jo, kurňa. Nakonec všechno ňák klaplo a jelo se dál. Dokonce ani to, že lidi padali z těch svejch bicyklů jak přezrálý hrušky za podzimního větru, neskončilo kupodivu žádnou smrtelnou nehodou. Fakt docela hustý.
Stravu jistil ňákej pan Zelenka s paní Jituškou. Ona byla pohodová kočka, on rázný ogar. Když jsem chtěl větší porce, měl keců jak Palackej, že prej to nende, co by jedli ostatní. Jako by můj žaludek asi zajímali ostatní. Ale nakonec mi stejně přidal, tak nevím, proč to nemohl udělat hned, kurňa. A co jsme žrali? Vánočky – v létě, chápete to? Asi katolíci ani neví, kdy jsou vánoce, burani. A v pátek prej jsou vegetariáni. Tož to jsem taky nechápal. Buď maso nežeru vůbec, nebo kdykoliv. Ale selektivní vegetariánství podle kalendáře, to neznám. Ale i já dostal vždycky v pátek k čočce místo flákoty uzenýho akorát vajíčko. Nu což, nakonec je to lepší, než nic. A po pravdě řečeno, hlad jsem kupodivu nikdy neměl, takže docela smekám, kurňa.
Taky tam byly ty jejich náboženský reje. V autobusech růženec. To jsou nějaký pořád opakovaný mantry nebo co. Jeden to předříkává a ostatní pak buď něco mumlají, co jim není rozumět, nebo spí. Na každým stadionu zase pro změnu měli takzvanou „omšu“. To si ti faráři oblíkli bílý sukně a sedli si za stůl. Přišlo mi trochu blbý, že oni seděli na židlích, zatímco ostatní, třeba i starší ženy, si museli posedat na zem, ale nikdo v tom zřejmě ňákej extra problém neviděl. Pak různě vstávali, sedali, klekali a tvářili se tajemně. Když to skončilo, tak Rafan prohodil pár nesouvislých instrukcí, ostatní si dali frťana a jelo se dál.
Taky nám ti faráři říkali, že se máme každej za nima stavět ke zpovědi. Tož jsem, kurňa, šel taky. Farář mi říkal „brácho“ a prej, co jsem udělal špatnýho a tak a jestli je mi to líto. Tak jsem mu řekl, že jsem pos.al kdeco a něco z toho mě fakt se.e, ale něco zas ani ne. On potom říkal, že Pán Bůh mě má rád i s tím mým neotesaným slovníkem a že se mám polepšit a takový ty kecy, co mi říkávala máma v pubertě.
O Santiagu de Compostela, což byl náš první cíl, jsem se dozvěděl, že tam šel Jakub, nějakej jejich prorok nebo co to bylo, odněkud z blízkýho východu a když tam dorazil, tak jim ještě stačil říct, že Ježíš zvítězil a pak padnul mrtvej nebo ho zabili nebo tak něco. Prostě něco asi jako maratonskej běžec, akorát že měl o dost delší trasu. V kostele mělo být ňáký velký kouření, tak jsem tam taky šel, ale nějak to neklaplo a nebylo nic. Buď se nás tam narvalo moc a neměli by jointa pro každýho nebo jim dorazil nějakej špatnej matroš, netuším. Cosi tam vysvětlovali španělsky, ale to jako sorry, to nedávám.
V hlavním cíli, v portugalské Fátimě, nastal patřičný cvrkot. Slyšel jsem, že katolíci chodí na roráty s lucerničkama nebo svíčkama, ale myslel jsem, že to dělají před vánocema. Ale tady to dělali i v létě. Ostatně když můžou v tom vedru žrát vánočku, tak proč ne. Do půlnoci fakt tisíce lidí svíčkovali a mumlali ty jejich mantry a tvářili se dost spokojeně. Další den byla asi tříhodinová omša na sluníčku. No, kurňa, Sahara je proti tomu občerstvovací stanice. A v pondělí zase za tmy, v pět ráno, hurá na nějaký ty roráty nebo co. A všichni ve stejných tričkách, jak nařídil Rafan. Kdepak ňáká demokracie.
Pak jsme měli razit do Barcelony, ale měli ňáký echo, že tam bude teroristickej útok (jsem fakt netušil, že má církev, kurňa, tak skvělou špionáž), tak jsme jeli do Avignonu. Jo, a ještě mi ten farář vlastně povídal při tý zpovědi o tom, že jako Bůh na mě taky čeká, ale že mezi námi je zatím trochu jako propast nebo řeka nebo tak něco a že je třeba to spojit mostem modlitby a tak, takový ty zbožný pindy. Když nás ale pak vzali do toho Avignonu, kde je akorát ta půlka mostu, tak mě, kurňa, jaksi napadlo, že Bůh už tak nějak tu svojí půlku mostu směrem ke mně asi fakt postavil a že teď bych možná měl začít stavět z druhé strany řeky taky já.
Tož, kurňa, Bože, sice tolik co ty určitě nepostavím, ale aspoň něco bych asi možná fakt zkusit mohl, tak třeba se nakonec přece jen ňák potkáme. Tomu by snad ani ten farář nevěřil, že se to může stát. Ale, kurňa, proč ne?
Autor je trvalý jáhen v Českých Budějovicích a současně ředitel tamější Charity.