"A zase na pouti!" Volná reportáž o cyklopouti do Mariazell od našeho cyklopoutníka a cestovatele Petra Honse.

 

 

ČTVRTEK 9. 8. 2018  /  0 km                 
Předevčírem bylo sedmatřicet ve stínu. Dnes jen třicet tři. Tropy. Zítra to prý má ale klesnout a pršet. Dobře to vyšlo. Zítra totiž jedeme na pouť. Už se mi stýskalo. V roce 2015 jsem vyzkoušel cyklopouť na Svatou Horu. Dva roky pak pauzíruji, ale letos vůbec neváhám. Už brzy po jaru se přihlašuju do Mariazell v srpnu 2018. Akci tradičně organizuje Orel Uherský Brod. Letos už čtrnáctý ročník.

Možná je někdo, kdo poutě nesnáší. Kdo kostely nesnáší. Nečtěte radši dál. Abyste se neosypali. Tohle povídání je totiž hlavně o kostelech, ale nejen o nich. Taky o společenství lidí, kteří tam při mši, a nejen při mši, nachází uklidnění a společný vnitřní prožitek. A pouť pro ně neznamená kolotoče a turecký med. Pouť chápou jako cestu k duchovnímu obohacení, ke které patří i odříkání a tělesné strádání. Do Mariazell chodili pěšky už naši předkové. Není divu, že je chci následovat.

Kamarádi Tondové chtějí jet taky. S tím prvním už jezdím po světě nějakých dvanáct let. Je menší, budu mu říkat Toník. I s druhým Tondem, čerstvým důchodcem, jsme toho taky už projeli hodně. Nejvíc letos, toto je naše čtvrtá akce. Dokonce se hlásí i jeho manželka Lída. Prý se strachem, zda to zvládne. V dlouhých nocích nespí a přemítá. Ale odvaha se cení, už předem ji pár lidí obdivuje.

Zkušenosti jsou někdy k nezaplacení, snažím se je předat. Doporučuji miniaturní cestovní  brašničku (foťák, mobil, pláštěnka, svačina). Hlavní velkou tašku si ráno naložíme do doprovodného autobusu. V ní může být úplně všecko, i postel na kolečkách. Autobus taky poveze zásobu potravin, výčepní kompresor, sudy s pivem a kofolou. Vzpouzíte se nad tím pivem, že je to pouť?  Inu, po sto kilometrech na kole spotřebujete večer klidně dva litry tekutin. A pivo je vyhlášený iontový nápoj.

Do busu se musí vejít i kuchařka s kuchařem, starají se o večerní i ranní jídlo. Pár míst je taky volných pro strýčka Příhodu. Ale že by je někdo využíval, o tom nic nevím. Po příjezdu pak ten autobus vždy hledáme. Stává před tělocvičnou, ve které na karimatky večer zalehne nejmíň stovka účastníků.

 

 

 

PÁTEK 10. 8. 2018      3 km / 17 m převýšení

Tuto noc ale spím ještě doma. Mizerně. Už před pátou ráno se převaluji,  přemítám, co ještě musím vyřídit. Mám ještě celé dopoledne čas, na sraz do Českých Budějovic pojedeme vlakem až v poledne.

V jedenáct už to dostává spád. Tonda s Lídou si u nás schovávají auto, popojedeme na nádraží, potkáváme se s Toníkem, kupujeme lístky. Vlak nám jede přesně, už není návratu. V Okříškách přestupujeme na Jakuba Krčína, kde máme už 14 dní rezervaci na kola. Jenže, háky na kola tam jsou obsazené. Poutníci. Ale poutníci jsou slušní lidé. Vidí nás z okna, už stojí v chodbičce a jsou ochotni udělat místo. I my jsme poutníci a slušní lidé, nebijeme je, dohodneme se.

Následuje naprosto poklidná jízda, první řízek, první dešťové kapky za oknem, první hledání tělocvičny. Všechno jak má být. Už vidím pár známých. S některými se vítám docela bouřlivě, jsou to kamarádi. Luděk, Jožka, Veronika. Je jich tu ale víc.

Zejména se vítáme s Karlem, ročník 1935. Několik let už nestor výpravy, ale jaký! Jede sice s elektrokolem, jenže tu baterku moc nepotřebuje. A orientaci podle mapy má taky na jedničku. I dobrou paměť má, hned se shání po štamplátkách a vytahuje tu svoji lahvičku s živou vodou.

Taky už porušuji plány a místo druhého řízku jdeme na večeři. Ale co by člověk neudělal pro kamarády. Je už po dešti, tak si cvičně obejdeme náměstí. Osmé největší v republice. Pokud máte volnou chvilku, zkuste si znásobit jak je velké. Je to čtverec o rozměrech 133×133 metrů.

Procházka to je příjemná, ale po deváté má být zahájení, pokyny na zítřek. Tak rychle zpět na základnu. Ona to vlastně tentokrát není klasická tělocvična, ale lanové centrum. A Tonda mne překvapuje. Levá ruka, pravá noha, ve vteřince už je ve třech metrech. Dál bez jištění neleze, ale i tak máme oči vykulené. Toník by možná taky lezl, ale se zafašovaným kolenem sotva chodí. Je hodně nervózní. Na jaře se s velkou chutí přihlásil, pak mu doktor začal brát vodu z kolena. Nečekal, že jej to bude zlobit celé léto. Na kole prý to bolí míň než při chůzi. Takže jede, ale neví, jak dopadne. Lída nervozitu taky nezastírá. Jenže my všichni máme hlavně pevnou vůli. Nebojíme se vlka nic!

SOBOTA          64 km / 1244 m

Nevstal jsem první! Kolem mne se tiše pohybují první ranní ptáčata. Dokonce už je po šesté. To už se mi dlouho nestalo. Na takové hromadné akci je skřivánek ve velké výhodě. Jak myslíte, že bývají u tělocvičen velké toalety? Nicméně vše probíhá v klidu, nejen dnes. Poutníci prostě mají trpělivost i pochopení.

Ne tak Tonda. První ranní doušek čisté bílé kadlátkové vyžaduje nekompromisně. Ze zdravotních důvodů. Pak celý den nic, jsme řidiči jednostopých vozidel. A večer zas on vytahuje svou hnědou ořechovku. Jo, jo, rituály se musí dodržovat.

Nakládáme batožiny a přesunujeme se ke katedrále sv. Mikuláše. Slavnostní mše na rozloučenou, požehnání před chrámem, skupinové foto, okruh kolem náměstí. A kostky jsou vrženy, už jedeme na ostro. Vedou nás prý domácí, takže se s hledáním trasy neunavuji. Prostě jedu za těmi vpředu. Jenže za Vltavou znervózním. Ti první to míří někam ke Kleti, od řeky se vzdalujeme. S Jožkou na sebe kýváme, že tudy cesta nevede. Možná vede, ale my ji máme namyšlenou jinak. Franta Garmin je v pohotovosti. Od této chvíle už nechávám vše na něm. Musím předeslat, že celý týden si je vědom vážnosti situace a vede nás naprosto spolehlivě. Naprosto.

Jízda přes Zlatou Korunu ke Krumlovu je stále hromadná a hbitá. Občas některá skupinka zastaví na pivo či kofolu, případně na druhý řízek (naše). Jindy zastavujeme kvůli nedostatku kyslíku, ale není to tak zlé. Během krátké doby tudy jedu potřetí, dnes se jede docela dobře.

V Krumlovu zastavujeme kvůli Krumlovu. Japonci fotí o sto šest, my za nimi nezůstáváme pozadu. Jedna jediná vyhlídka na nábřeží pod zámkem nás úplně vyčerpá. Plášťový most, silueta města, zámek, jez, vodáci, věže… Město neprojíždíme, i tak tam stojíme skoro půlhodinu.

Jenže nás odpoledne čeká ještě pár kilometrů. A jak za chvíli zjišťujeme, docela perných. Copak šlapat, šlapat ještě můžeme. Ale dál musíme po silnici č. 160. Ta je dnes využitá na stodvacet procent. Hrůza. Za Větřním už je to jen 80%, ale pořád to hroutí a hroutí. Zejména motorky.

Konečně Zátoň, most, stánek u přístaviště. Oáza klidu. Točená kofola, třetí řízek, naprostá pohodička. Jen nevím, proč jsem tam nevyzkoušel plavky.

Odtud už skoro výletnickým tempem na Rožmberk. Teda, povím vám, ten mne zklamal. Ostuda jihočeské turistiky. Tak krásná silueta hradu, tak pěkné náměstí, tak zajímavé přístaviště – ale zmrzlinu, zmrzlinu v celém Rožmberku nemají. Tedy, došla asi jen dnes. Právě dnes, kdy na ni mám nezřízenou chuť. Už už se chystáme najít nějakou prodejnu s potravinami, koupit aspoň Nanuka. Pak se v nás ale vše vzepře a sedáme na kola. Vždyť nám do cíle chybí jen osm kilometrů, jedeme na zmrzlinu tam. Lída je pohodě, Toníkovo koleno je v pohodě, všichni jsme ten den v pohodě.

Ve Vyšším Brodě je vše, jak má být. Tělocvična, autobus, jinak ještě skoro nikdo z cyklistických přátel. Ale na rohu cukrárna se zmrzlinou. Sedíme venku a občas děláme regulovčíky. Večer opékané buřty, k nim pivo z pivovaru Janáček, později ořechovka na noc. Dobrou.

NEDĚLE 52 km / 957 m

Na neděli nám organizátoři naordinovali těch kilometrů míň. Nicméně budíček, mše, snídaně, naložení kufrů, to vše zabere dost času. Ti, kdo nečetli druhý odstavec, se možná diví té mši. Ano, jsme poutníci, mše do programu patří. Někdy je v tělocvičně, někdy v obyčejném kostele, někdy ve vznešené katedrále. Někdy ji slouží jeden kněz, někdy hned pět. Ale účastní se jí všichni. I ti, kdo na ní byli naposled předloni, ale těch moc není. A že by jim snad uškodila, to se říct nedá.

Když už jsme u toho, přidám malou příhodu. Ještě před snídaní se jdu projít s foťákem. Obejdu náměstíčko a vracím se. Ke kostelu s obvyklou mříží na dveřích jde starší kněz. Jdu jej slušně pozdravit. Odpověď je ale dost nečekaná, jediná věta: „Fotit mi tady nebudete!“

Jak reaguji já? „Nebudu, sbohem.“

Příběh ještě nekončí. Za pár dní se dozvím, že organizátoři zkusili vyjednat ranní mši v tomto kostele nebo ve vyhlášeném klášteře. Nebyli však pochopeni, byla tedy v tělocvičně. Co víc říct?

Vyjíždíme v půl desáté, což normálně náš čas nebývá. Ten, kdo čte mé cestovní zprávy, pamatuje si hodinu sedmou, ranní chládek, svěží jitro. Co naplat, musíme se přizpůsobit kolektivu. Kolektiv dnes má stejně jinou trasu než my. Zas to musím objasnit. Máme souřadnice těch nočních azylů, máme gpx soubor doporučené trasy. Ale máme i svobodu. Při nástupu jsme se zapsali do skupinek. Pokud se některá parta rozhodne jet jinudy, zajet si nějaký kilometr navíc, iniciativě se meze nekladou. Pokud někdo dorazí do cíle v šest večer, má šanci na výběr nejlepší pozice v tělocvičně i první sprchu. Pokud dorazí po deváté, taky se nic neděje, místo zas někde najde, i večeři ještě určitě dostane. A protože noci jsou tropické, dost lidí zůstane venku na trávníku. Jsou na tom často líp, než ti rychlíci.

Ale vraťme se k naší trase. Loni jsme hrdě objevili nejjižnější bod České republiky. Chceme jej ukázat Lídě. V nasměrování se ale ukazuje trochu problém. Ne, že by Franta Garmin bloudil, to spíš my máme špatnou paměť. Loni jsme tam jeli po asfaltce přes Studánky a kus po Rakousku. Odtud po nádherné romantické štěrkové cestě na Mlýnce. Bohužel to letos bereme naopak. Ta romantická štěrková cesta se zvedá a zvedá. Pořád se nám líbí, ale těch zapomenutých 150 výškových metrů už tolik ne.  

Opouštíme Českou republiku nejjižnějším bodem, má to něco do sebe. Vše odpuštěno. A jsme v Rakousku. Nejbližší, dle mne po Slovensku nejpřátelštější soused s přehršlí přírodních krás. A jejich vesničky, samoty, města i městečka, ty stavím taky hodně vysoko. Občas lituji, že to staré mocnářství zaniklo. 

Další směr neurčujeme nijak striktně, všechny cesty snad povedou do Lince. Takže hurá k Bad Leonfeldenu. Oficiální trasu si asi změnilo víc lidí, v centru potkáváme slušnou skupinku „našich“. V kostele křtiny, pod ním náměstíčko, hezké městečko.

Jenže tu nedělní pohodičku trochu přeháníme. Je už poledne a v nohách máme teprve 15 km. Odjet odtud můžeme velice rychle po hlavní silnici, taky to kus zkoušíme. Ta včera na Větřní, to byl ještě bonbónek. Zahýbáme, jak to jde. Po pár kilometrech se sbíháme s doporučenou trasou. A zase po pár kilometrech se v Reichenau potkáváme s dobrým půl autobusem našich mladých. Krásný kostelík, trávník pod ním. Neleží tu ve stínu všichni, někteří ještě žijí a obcházejí okolo. I my už čerpáme oddechový čas. Řízky došly. Musím načnout svačinku koupenou ve Vyšším Brodě. Přímo na lavičce před hospodou. Asi tam vaří dobře a dost, občas někdo vyjde a nese si zbytky na večeři. Ale rybičky jsou taky výživné. Pak objevuji hřbitov, obřadní síň, toalety. Nic víc potřeba není.

 

Po polední siestě jdeme na start. Od kostelíka se jede dobře. Na křižovatce pod Reichenau mi dávají přednost policisté. Přemýšlím o fotozastávce, ale náhle kouknu na Franty. Ouha, on se mnou nesouhlasí. On mne žene do toho kopce, odkud přijela policie. Nejsme tu sami, zastavuje víc kolegů. Národ se ale rozdělí. Pár sportovců pokračuje. Později se dozvídáme, že je dole čekal sviňský kopec a vrátili se k té naší silnici. My, zbabělci jedeme do kopce hned. Sviňský není, ale dlouhý. Za odměnu, že jej šlapeme, máme sympatickou společnost. Tři děvčata ladného vzhledu, i s dobrou náladou. Které z poutnic to jsou, nepovím. V helmě a brýlích už je nemám šanci nikdy poznat. Ale jízda s nimi je příjemná. Dojíždíme se, předjíždíme se, halekáme na sebe. A při tom se nezapomínáme koukat dozadu, někam k české hranici. Ale tak daleko nedohlédneme. Výhledy. Nádhera. Budete si dělat čárky, kolikrát tohle slovo použiju? Nemusíte, já to v závěru spočítám.

Všechny kopce někdy končí. Když skončil tento, máme už jiné výhledy. Dopředu. Tuším tam údolí Dunaje. Za Dunajem jsou v dálce jiné obzory. Sníh nevidím, ale dvoukilometrovou výšku bych tipoval. Tam ne, aspoň dnes ještě ne. Popojedeme a objevujeme ještě jiný výhled. Na město Linz. Svou historii píše již od Keltů i Římanů. Dnes je to hlavní město Horních Rakous. Leží přímo pod námi jako mimino v peřince. Nádhera.

A nádhera je i sjezd do města. Pět kilometrů z 600 na 250 metrů. Přechází mne mráz po zádech, když uvažuji, jak bych to šlapal (ba ne, tlačil) nahoru. Ale to nemusím. V ulicích Lince je už rovina. Jedu jako k ohni. Jen těch křižovatek a cykloodboček by tolik být nemuselo. Franta mne řídí, adrenalin popohání, kamarádi brzdí. Asi jsem to nezvládl, spěchat se má pomalu. Pár minut stojíme před mostem u Dunaje, pár minut na Hauptplatzu. Tam ani na zmrzlinu nemáme chuť. Piví prý bude lepší. Tak nejkratší cestou na ně a do sprch. Večer si sem odpočatí zajdeme znovu na procházku. Jenže cesta k autobusu není idylka, vede nahoru. Po sprše se nikomu pěšky nikam nechce. Ani mně. A co nejhoršího, Toníkovo koleno už není v pohodě. Procházku odmávneme.

Jenže potkávám Luďka, katedrála prý stojí za prohlídku. Ještě kontrolní dotaz, kdo se rozmyslel. Pak si beru aparát a jdu sám. A nelituju. Nádhera. Večerní sluníčko přes barevná skla září do setmělých prostor. Ještě jednou nádhera. Znáte ten film, jak inspektor Trachta říká: „Kachny, kachny, kachny?“ Já říkám: „Okna, okna, okna.“

Na Hauptlatze utratím první eura za odloženou zmrzlinu a hurá zpět k večeři. Po ní už piju Kofolu. Žízeň je veliká, jenže o alkohol nestojím. Zpráva z domova mi vyrazila dech, zkazila náladu a poslala předčasně do spacáku. Jak se říká, jsem bez chuti a zápachu. Nebudeme to rozebírat, však ono se časem vše v dobré obrátí.

V noci spím jen chvilkama. Budí mne nejen nálada, ale i elektronika. Našli jsme si totiž krásný bejvák na chodbě za tělocvičnou. Je tam chládek, je tam ticho. Ale po setmění i světlo. Nějaké čidlo asi zapíná noční osvětlení, chvílemi se pak vypne, zapne, nemá žádný systém. A my máme jen tři možnosti. Sbalit vše a přesunout se do plné tělocvičny, přesunout se ven na trávník, vydržať. Nu, vydržali jsme.   

 

PONDĚLÍ          102 km / 1377 m

Parťáci měli včera dobré nápady. Já je v tom nebrzdil, souhlasil jsem se vším. Všichni máme totiž docela hrůzu z dnešní etapy. První padesátka bude v rovinách kolem Dunaje. Jenže pak přijde únava i očekávaných pětatřicet stupňů. V nich pak dalších padesát i více km přes kopečky do Gamingu. Nikomu se moc nechce podstoupit obvyklý ranní rituál a odjíždět až před desátou. Největší problém má Toník, pochroumané koleno bolí víc a víc. Kvůli němu tedy nemáme žádné výčitky svědomí. Mši vynecháme. Pojedeme brzo, budeme častěji odpočívat. Takže dnes budíček před šestou, naložení kabel do autobusu po čtvrt, místo snídaně zastrčení makovce do malé brašny v půl a odjezd bez loučení v 6:33.

Slíbil jsem parťákům, že obětujeme půlhodinku na katedrálu. Jenže před sedmou do ní ještě turisty nepouští. Škoda, je opravdu nádherná. Má být největší v Rakousku. Měl se do ní vejít celý tehdejší Linec. Nejvyšší ale být nesměla, prvenství muselo zůstat Stephansdomu ve Vídni. Stavěla se šedesát let a brzy bude slavit stoleté výročí.

Projedeme tedy opět Hauptplatz. Taky prý je nej, nej, ale je zarovnaný stánky, konstrukcemi, podiem, jeřábem, neupoutá ani s chladnou hlavou. Pak už jen most přes Dunaj a jsme na té vyhlášené a všeobecně známé Donauradwege.

Vzpomínám na průjezd před šesti lety. Tehdy jsem měl nohy jinak vycepované. Ale ani nám se špatně nejede. Je tu rušno, jezdí docela velké skupiny se stejnými koly a reklamními brašnami. Cestovka asi ráno rozdá vehikly, vyžene zákazníky z autobusu či z lodi na trať a večer je zas někde posbírá. Občas zahlédneme před sebou svůdné obrysy, natáhneme svaly a doháníme je. Ouha, zas to jsou důchodkyně. Ale aspoň se nenudíme. Jenže nudit se tu člověk nemůže. Dunaj je fotogenický, okolí taky, jede se fajn. Tu se objeví kolegyně s poloprázdnou duší, nebo tu zas kolega s úplně rozšmajdaným výpletem. Oba mávnou rukou, že to je dobrý.

Jen Toník nad svým kolenem rukou nemává. Oznamuje, že došel k rozhodnutí o návratu. Od včerejška už jede s bolestmi a koleno si úplně zničit nechce. Určitě je to rozhodnutí správné, jen smutné. Zkouší kamaráda, který by jej v pelotonu mohl nahradit, ale ten odmítá. Tak pro něj zítra přijede dcera a my osiříme. Škoda.

Přijíždíme k Infu, jdu sehnat mapy. Mám v GPS tři různé trasy, chci kamarádům ukázat možnosti. Kupodivu, vyškolená mladá paní z Infa naprosto netuší, kde je Gaming či Mariazell. Ale je ochotná. Hledá, hledá, snaží se. Já si tu správnou najdu sám, ale radost z úspěchu máme oba. Odtud musíme po mostu na druhou stranu Dunaje. Objíždíme Wallsee, a na křižovatce u Sommerau zastavím a dám školení:

„Tady přišel okamžik pravdy. Podívejte se na mapu. Můžeme jet pohodlně dál po cyklostezce kolem Dunaje, za hodinu odbočit a přijdou kopce. Je to ale nejdelší trasa. Nebo odbočíme už tady, kopec vidíte hned vpravo. Za ním se to ale srovná. Poslední možnost je sice nejkratší, jenže v závěru musíme překonat kopec úplně největší. Výhledy z něj ale budou určitě nejhezčí. Vyberte si.“

Na nejdelší trasu se nechce nikomu, jedeme zkratkou na Mauer. Hned zkraje nastoupáme 160 metrů, to je ještě procházka. Vítězí proto další směr na obrkopec. Oblé svahy s rozesetými samotami vidíme přímo před sebou. Potěšující jsou lesíky kolem silniček. Stín! Mizerných 200 metrů, to zvládneme.

Ještě před Mauerem i za ním koukáme po restauraci. Energie bude potřeba, polévka by bodla. Jenže všechny mají v pondělí Ruhetag, zavírací den. Ani v otevřené hospodě v Neuhofen v pondělí nevaří. Dáme si aspoň colu a odpočinek před vrcholovou prémií. Domlouváme se dost lámaně, asi proto servírka zkouší známý trik. Na desetieurovku vrací drobné a hned se obrací k sousedovi. Zbývající pětieurovku pak vytáhne přímo bleskově, jen co se lehce ozvu. Jo, jo, Češi prý kradou… Všetci kradnů!

Odtud už se ploužíme krokem. Dlouhý úsek se nesnaži nasednout žádný z nás. Ale výhledy, výhledy jsou odtud opravdu nádherné. Pohoří za Dunajem fascinuje. Je vidět snad až k našim hranicím. Však taky proto se výletní hospoda nahoře jmenuje Panoramastüberl. Jenže je zavřená. Co chcete, je pondělí.

Nám to vlastně nevadí, máme dobrý pocit z vítězství. Ani odpočinek už tolik nepotřebujeme. Pět šest kilometrů se stačí jen držet řídítek, nohy až k Randeggu šlapat nemusí.

Tam už mám hlad, který se dá krájet. Kupuji aspoň rohlík a jablečný mošt. Od prodavačky dostávám tip na jedinou otevřenou hospodu v okruhu 50 km. Správný tip. Kilometr za městečkem najdeme obrovský dvůr s hotelem, penzionem, letní zahrádkou. Konečně si dopřáváme první rakouské jídlo. Leberknödelsuppe a Kaiser Bier. Nádhera.

Dojíždíme už promíseni s ostatními, podle všeho ještě v první polovině pelotonu. Ušetřili jsme si asi 10 km. Všechny cesty vedou do ráje. A ráj nás čeká už za malou chvilečku.

Na parkovišti v Gamingu je striktní organizace. Skupinka je vždy nasměrována uklidit kola, pak na pokoje. Ano, čtete správně. Máme prý pokoje, žádnou tělocvičnu. A v každém je toaleta i sprcha. Sprcha byla, hned. Na dveřích cedulky rozdělení: 5x muži nebo 5x ženy. Uvnitř patrové dvojlůžko a dostatek místa na podlaze pro ostatní. Toník dostává spodní lůžko pro nemocné, Lída vrchní, my dva se rozložíme tak, že už žádného pátého neláká se k nám připojit. I tady se spí docela hojně po chodbách. Ale v údolí mezi lesy se bude spát náramně.

Před spaním je ještě dobrá večeře a prohlídka rozsáhlého areálu. Jsme v bývalém klášteře. Ten byl založen roku 1330. Jeho moc sahala daleko po kraji, ve své době byl jeden z nejbohatších klášterů Rakouska. Knihovna z počátku 18. století je vyzdobena stropními freskami českého barokního malíře Rainera. Za vlády císaře Josefa II. však byl klášter zrušen a časem zdevastován. Byl několikrát prodán. Dnes je z něj naprosto komerční instituce. V části je čtyřhvězdičkový hotel, má i svůj pivovar. V části jsou přednáškové sály.

Kdosi se tam zrovna školí, na stožárech vlají polské i rakouské prapory. Po dvoře zamyšleně a hlavně vzpřímeně chodí seriózní mladíci v tmavých oblecích i vázankách. Někteří mají i pleť tmavou. Připadají mi jako Standa Gross nebo Bohouš Sobotka v mladších letech. Máme však doporučeno je nerušit, takže nerušíme a přejdeme na další dvůr.

Tam je asi nějaká míň komerční část. V hotelu určitě nespíme, v něm ceny pokojů začínají od tří tisíc výš. To jsem zaplatil za celý servis pouti. A na něj si rozhodně nemůžu stěžovat. Už jsem se zmínil o doprovodném busu. V něm jedou hrnce, vařiče, zásoby. Pochopitelně i vedoucí závodního stravování se svojí první asistentkou. Večer nás vždy čeká jednoduchá, ale naprosto dostačující večeře do ešusu. Dnes je gulášek. I snídaně jsou jednoduché, ale syté, nikdo nemá hlad. Že bych k snídani dokázal sníst celou vánočku s plnou naběračkou džemu, to bych ještě minulý týden neřekl. Jo, jo, na kole vyhládne.

Pochopitelně s námi jede i zdravotnice pro tělo a servisák na kola. Ten ale v busu nepopojíždí, jede na svém bicyklu a servisuje až večer. Má sebou i osmiletého syna. I ten už umí ujet dost, v busu popojíždí jen občas.

Taky máme šéfa a jeho asistenty. Petr Gabriel nám večer točí pivo. K výčepnímu pultu za ním po příjezdu zamíří naprosto každý. Poctivě odškrtává lidi v cíli a počítá opozdilce na trati. Příjezdy jsou naprosto individuální. Někdo se zdrží kvůli koupališti, jiný proto, že trochu bloudil, třetí už nemůže. Ale v deset už býváme ve spacácích všichni, i dnes. Já si ho rozložil pod oknem dokořán, to bude vzdoušek! Dobrou. 

 

 

ÚTERÝ      37 km / 1098 m

Dnes je mše v klášterní kapli. Jednoduchá, ale působivá, tedy kaple. Se mší je to horší, už dávno špatně slyším, přes mikrofon nerozumím už vůbec. Ale nestěžuji si.

Podle předpovědi má dnes pršet. V noci se zdvihl prudký fukéř, doufal jsem, že to přijde dřív. Marně, pršet začalo před snídaní. Naliju čaj, plácnu na chleba lžíci pomazánky a uchýlím se pod strom. To celé asi šestkrát. Síla bude potřeba. Déšť houstne, nervozita stoupá.

V deset už nevydržíme čekat. Natáhneme pláštěnky, podáme si ruce a šlápneme do toho. Toník s velkou kabelou míří dolů, naproti dceři. Škoda dobrého parťáka. Vydržel, co se dalo, ale koleno zradilo. My točíme nahoru, nahoru, nahoru. Čeká nás nejkratší etapa, ale nejvyšší bod celé pouti – Zellerain, 1115 m.

Už ho známe, ale tehdy jsme jeli opačně. Vyjížděli jsme z Mariazell, z nějakých osmi set. Dnes začneme ze tříset padesáti. Nejprve výšlapem třistametrového sedýlka, z něj sjedeme dolů. Pak znovu dalších pět set metrů stoupání. Brr. A počasí dtto. Brr.

Celá potulka nám trvá přes čtyři hodiny. Podrobnosti vynechám. Foto u tabule s výškou ale za tu dřinu stojí. Pro někoho je to nic, jezdí do dvojnásobných výšek. Ale my při pohledu do svých občanek jsme na výsost spokojeni. Nahoře už je pláštěnka schovaná a nad námi pomalu vykukuje sluníčko. Otvírá se pohled na jižní stranu, do Štýrska. Nádhera.

Dojezd už je jednoduchý a rychlý. K Erlaufsee stačí přesně deset minut.  Času dost, fotíme se u jezera, uvažujeme nad vykoupáním. Ale dostáváme taky nešťastný nápad. Rybí polévka. Už to dlouho neudělám, zvláště ne v Rakousku. Všude mají kvalitní hovězí suppe za 3,50. Tahle je za šest, je jí polovička a nechutná nikomu. A ještě příplatek za rohlík. Máme, co jsme chtěli. Zítra budu chtít řízek a nic jinýho!

Raději jedeme k autobusu na pivo. Je za pětadvacet českých a je výborný. Doufám, že mne nepovažujete za alkoholika. Pivo po jízdě doplní tekutiny, ionty i minerálie. A chutná, ať je světlo nebo tma. I tělocvična je výborná, žádné kutlochy pro dámy či rodiny. Prostě hektar zastřešené plochy jen pro nás. K tomu jen dvě WC, ale to taky zvládneme.

Zítra je svátek, musíme ještě nakoupit trochu zásob. A když máme zítra volný den, bude čas na sušení. Jde se na velké prádlo. Po práci už jen relaxovat, komunikovat, snít.

STŘEDA       0  km

Co podniknout ráno, když nebalím a nespěchám? Přidám si ve spacáku hodinku, ani to nedá moc práce. Od sedmi se v klidu vypravujeme, kolem deváté míříme procházkou k bazilice. Přicházíme právě včas, takové místo bychom za pět minut už neměli. Chvíli se zamýšlím, nad sebou, nad rodinou, nad životem. Pak ale jen fotím a koukám. A jak tak koukám, vidím vysokou postavu podnikatele od nás. Jo, od toho bych cestu na pouť čekal.

O mši psát nebudu, tu prožívám jen a jen pro sebe.

O bazilice bych psát mohl i měl. I o počátcích poutního místa, o sošce Magna Mater Austriae (neboli Velká Matka Rakouska). Sošku Panny Marie z lipového dřeva sem údajně přinesl mnich Magnus z benediktinského kláštera v 12. století. Magnus položil sošku na kmen stromu a vybudoval kolem ní dřevěnou kapli. Tu zároveň používal jako mnišskou celu a přístřeší. Takto podle legendy vznikl název tohoto místa „Marie v cele“, tedy Mariazell.

První kostel, jako poděkování za uzdravení, zde nechal vybudovat kolem roku 1200 kníže Vladislav Jindřich. Velký rozvoj nastal v období baroka. Mariazell se postupně stal nejvýznamnějším poutním místem rakouských zemí. Původní gotický kostel již nestačil přívalům poutníků. Z této doby tak vzešla podoba baziliky, kterou mohou poutníci obdivovat dodnes.

Po mši jdu oslovit toho známého. Má nelíčenou radost, že se potkáváme právě zde. Fotíme se, povídáme si. Podnikatel a spí tu ve stanu. Pěkné setkání.

Co dělat o pouti? Vždyť je to jedno. Užít si ji. Projdeme stánky, projdeme křížovou cestu, vrátíme se do kaple s pramenem. Samozřejmě, dáme si i ten vídeňský řízek (10 bodů). Zvláště mi chutná salát s mixem zeleniny, fazolí a jednou malou brambůrkou. Víc brambor se k Wiener Schnitzel nepodává, masa je dost. Kapu si na salát ještě dýňový olej Kurbisch, mám jej moc rád.

A příjemné překvapení nakonec. Při placení dvackou bych měl dostat zpátky pět a nějaké drobné. Já ale drobné nad deset napočítám. Dostanu těch pět, šéfová odejde krok, ale hned se vrací s omluvou a správnou desítkou. Ne, ne, všetci nekradnů!

  Dál prohlížíme pekárnu medových perníků Pirker, či nádherné a voňavé svíčky z včelího vosku hned vedle. Jen lanovkou na vrchol Bürgeralpe (1254 m.n.m) nejedeme. Počasí nahoře není na výhledy. Ani koupat do Erlaufsee se nám nechce. Ve tři je v bazilice koncert, trubky jen zvoní. Po čtvrté si dáváme zmrzlinu (opět 10 bodů), před pátou se chystá dechovkový koncert na náměstíčku. Nezpívali, tak jen 9 bodů. Pak už je čas na večeři. Brambory ještě nejsou oloupané, ale to je detail. Najíme se později. Zatím si trochu z té procházky odpočineme. Neděláme vlastně od rána nic, ale je nám dobře. Jsme na pouti v Mariazell.

Když porovnáváme činnost jiných, byla spíš sportovní. Podle věku. Koupel, fotbal. Nebo jízda lanovkou, i jízda na kole dolů, i úraz při té ztřeštěné jízdě. I synek servisáka si při fotbálku nakopl nohu. Taky je v městě muzeum tramvají, nebo likérka s tajným receptem. V Mariazell je zkrátka co dělat, i když nic dělat nechcete.

 

ČTVRTEK    106 km / 1042 m

Vlastně všichni, včetně Toníka už jsme navštívili Mariazell třikrát. Každý trochu jinak a jinou cestou. Dnes jsou opět nejmíň tři možnosti jízdy odtud. Nestor Karel vymyslel čtvrtou, prý taky nádhernou. Vlakem popojeli dvacítku kilometrů mezi kopečky, do cíle už dojeli pohodlně v rovinkách.

Pro nás ale je jen jedna, Favorit favoritů, Traisentalradwege. Znám ji dobře, Tonda taky, i Lída si z ní pár kilometrů vyzkoušela. Ale všichni tři pojedeme poprvé směrem dolů. Už se hodně těšíme. Pár výšlapů kolem Hubertussee, pak ale už jen sedmdesát kilometrů dolů, dolů, dolů. Docela určitě si je zasloužíme.

Vstáváme opět brzy, ale ostatní tentokrát taky. Pár kilometrů to bude, takže denní rozvrh je o hodinu uspíšen. Na nás ale ti mladí nemají. Než začnou balit spacáky, my už naposled fotíme zdejší panorama. Nádhera. U toho nespěcháme. Jde na nás nostalgie, možná jsme tu už naposled. Říká se třikrát a dost.

Od tabule s nápisem „Auf Widersehen“ rychle serpentinami dolů k odbočce. Odtud pomalu a rozvážně zase mírně stoupáme k poetickému Hubertussee. Opět nádhera. A kocháme se a kocháme se.

Dál už se spíš potíme, nahoře za Urleichsbergem je výška rovný kilometr nad mořem. Odtud na Gscheid využíváme příjemný samospád, z Gscheidu dál už dolů přímo letíme. Od Kernhofu následuje nepředstavitelně pohodlný úsek Traisentalradwege. Tady je pohodlná z obou stran, většina úseků má spád pod jedno procento. Ani protivné vlnovky typu „nahorudolů“ tam skoro nejsou. Nádhera. Jen je nám líto, že tím, jak ztrácíme výšku, ztrácíme i pohledy na horské lesy a pastviny. Ale výhledy na řeku i sevřené údolí máme i tady. Podrobnosti snad ani nemusím víc vypisovat. Vyzkoušejte ji sami. Z naší výpravy ji dnes asi jede většina. Občas nás rychlejší skupinka předjede, při odpočinku ji předjíždíme zase my, pak zase oni nás nachytají na švestkách…

Jedeme z pouti a sváteční nálada v nás zůstává. I po krátkém zastavení a  uklidnění v bazilice v Lilienfeldu. Říká vám něco tohle městečko? Tady stále vzpomínají na rodáka z Kožichovic u Třebíče, jak je naučil lyžovat. Možná to byl bratránek Járy Cimrmana, uměl prý všechno. Nekecám, má tu dokonce své muzeum.

Někteří chtějí vidět i hlavní město Dolního Rakouska, St. Pölten. My už tam na kole byli, takže ve Wilhelmsburgu odbočíme. Dál už musíme po silničkách. Lepších, horších, i mezi poli. Ale všechny cesty vedou do Říma, dnes tedy jen do Melku. Večer jsme se shodli, že hodně lidí přestaly ty kličky mezi poli bavit a závěr dojeli po Wienerstraße B1. My taky.

Jsme tam vcelku brzy, takže běžný postup: Vydolovat z útrob autobusu velkou kabelu, dotáhnout ji do tělocvičny, vybalení, sprcha, velké prádlo, večeře, procházka městem. Jo, ještě doplnění tekutin, na to se zapomenout nedá ani nesmí. Jeden den jsem pil Kofolu a v noci mne vzbudily křeče. Ba ne, experimentovat se nemá, pivo je ověřené.

O Melku snad ani povídat nemusím, je to tam jako v Českém Krumlově. Turisti a turisti. Ale večerní atmosféra je uklidňující, baladička. Jenže brzký spánek je nutný, zítra nás čeká opět sto a více km. Už potřetí.

My s Tondem máme letos už čtvrtou akci, tělo je zvyklé. Ale pořád musím obdivovat Lídu, jak jí to jede. Kolik má roků se nesluší prozrazovat, ale dost. A jede jako šroub. Se mnou je to kupodivu podobné. Nožičky poslouchají, plůcka dýchají. Takhle ve formě jsou ale vlastně všichni poutníci, ať mají 14-, 60+, či dokonce 80-. O Karlovi nemluvě. O potupném dojezdu v záchranném autobusu za celý týden není slyšet. Tož na kutě, Vídeň čeká.

PÁTEK         119 km / 1042 m

Je pátek, ale už 17., takže žádný smolný den. Den nám začíná už v sedm ráno mší v klášterní bazilice. Ale ještě před ní máme s Lídou žně.

„Musíme fotit zavčas, než nám to zakážou.“

Nezakázali. Nádhera, nádhera, nádhera. Už se těm stovkám turistů vůbec nedivím. Pohled na skalní stěnu, odkud se klášter rozhlíží do kraje, je impozantní. Ale při vstupu do chrámu musíte zatajit dech úplně.

Je s podivem, kolik těch úžasných staveb, soch i obrazů v baroku vzniklo. A ještě víc je s podivem, jak dnešní stavaři tvrdošíjně montují plechové haly, které se za padesát let rozpadnou. Opravit tu starou nádheru ještě umíme, ale postavit něco nadčasového?  

Tenhle svatostánek je opravdu nadčasový. Je to největší benediktýnský klášter v Evropě a taky jeden z nejkrásnějších. Do tisíciletí mu chybí jen pár desítek let, ale zásadní přestavba proběhla před třemi stoletími. Samozřejmě v baroku.

Turisté mohou na různé prohlídky, v celém komplexu je všude na co se dívat. Nám na ně čas nezbývá. Mši s chorály dnes pořádají jen pro nás, bereme to jako čest. Po ní se musíme vypravit na další stovku kilometrů.

Rychlá snídaně a osedlání našich ořů. Jako vždy, jedni z prvních. Jízda v karavaně nám prostě nesvědčí. Ještě děláme okruh městečkem, ale pak už nás pohltí Dunajská stezka. Dobře jsme to naplánovali. Hned po ránu začíná pražit, my ale jedeme po jižním pravém břehu, převážně ve stínu. A stín je pro cyklisty moc, moc důležitý. Taky panorama Dunaje s pozadím Vachau se odtud po sluníčku lépe fotí. Ten levý břeh je atraktivnější, ale pravý dnes praktičtější. I vinohrady na pravém břehu najdeme, hroznová energie vůbec není marná. Jízdní průměr máme proto přes osmnáct, ale jsou rovinky, kde to svištíme čtyřiadvacet. Jelo by se, jelo, jen kdyby nás nezdržovaly fotoaparáty.

Na Dunaji je čilý provoz, velké lodě s turisty, malé přívozní lodě, velké nákladní lodě. Jedna veze traktory, fotím si ji. S pomocí GPS a času z fotoaparátu doma zjišťuji, že po 32,5 km a 2:14 hodinách ji vidíme znovu. Průměrnou cestovní rychlost máme tedy stejnou. Loď sice měla v cestě zdymadlo u elektrárny Altenwörth, my zas svačinku. O kus dál pak míjíme nikdy nezprovozněnou jadernou elektrárnu Zwentendorf. 

Jsme za půlkou cesty a začíná být chuť na polívku. Tentokrát zastavíme u hospůdky jedna radost. Obsluha je jak u nás před třiceti lety. Jediný stůl ve stínu okupuje číšnice. Nijak se nestydíme, přisedneme si. Asi to vadí jí, podstrčí nám jídelní lístky a přenáší si mobil jinam. Nás si skoro nevšímá. Pivo nechceme, sladkou limonádu taky ne. Objednáme si Radlera, ten je ale taky sladký. Prosím o vodu do džbánku. Nabízí jen třetinku minerálky, pitná voda prý neteče. V čem asi umývají nádobí? Jenže jak se do lesa volá, tak se ze mne ozývá. V závěru si nechám vysázet i poslední desetník.

 

 

Do cesty se nám plete Tulln a Nibelungové. Tulln je jedním z nejstarších měst v Rakousku. Bývalá římská pevnost byla franským opěrným bodem na východě Bavorska. Ano, čtete dobře, až tady. To jsou ti Pasovští, co dělali problémy už Velké Moravě. A kdo byli Nibelungové? Burgundi, Frankové, Germáni? Ale vždyť na tom už nezáleží. Kdysi dávno vznikla „Píseň o Nibelunzích“. V ní se hunský král Attila potkává se svojí nevěstou a zároveň dědičkou bájného pokladu. V Tullnu. Přibližně 800 let po vzniku eposu bylo tady na nábřeží Dunaje postaveno sousoší a fontána připomínající tuto bájnou událost. A je zas u čeho zastavit a fotit.

Tulln, město květin, je pověstný i svými zahradami, kulturními akcemi. Ale jak jej poznat během čtvrthodinky?

Sluníčko připaluje víc a víc, oznamuji úmysl jít do vody. Není to ale nic jednoduchého, buď se tam někdo koupe bez podprsenky, nebo se psem. Nakonec se i na mne plážička dostane, lezu tam v cyklokalhotách. Ve vodě, a pak i venku, je řádně vyždímu a jsem rázem jako znovuzrozený. Vídeň už je za rohem, nějakých třicet kilometrů. Ještě fotozastávka u zdymadla a mostu ke Stockerau. Tudy by vedla přímá cesta k domovu, ale proč? Druhý zlatý hřeb cesty je ještě před námi. Na vypouštění plavební komory čekáme marně, v dálce se blíží druhá loď, asi projedou společně.

Ještě jedna svačinka a už vidíme klášter v Klosterneuburgu. Na lavičce nás dojíždí velká skupina, napojíme se. V předměstí Vídně se ale zas odpojíme. Než být ostražitý mezi dvacítkou cyklistů, to radši být ostražitý ve třech. To se to jede. A jsme ve Vídni.

Nedovedu si představit, jak bychom v těch rušných ulicích dojížděli s mapou. Franta mne nejdřív posílá hodně klikatě, v různých nadjezdech a obloucích nestíhá a moc nefunguje. Pak mu nastavím, ať jen ukazuje směr. Od té chvíle se chová naprosto vzorně a dovede nás až k vratům.

Máme k dispozici rozlehlý dvůr, několik nocleháren a čtyři sprchy. Muži do půl, ženy od půl do celé. Žádný zádrhel, jde to plynule, jak na drátkách. Oni taky lidi dojíždí průběžně až do devíti. My už ale máme v devět vyřešeno vše potřebné a sedíme venku. Poslední příležitost si popovídat i s těmi, kteří nám doposud unikali. Poutníci jsou ze všech koutů republiky, ale Moraváci převládají. Se stářím je to podobné. Všechny ročníky. Mnoho penzistů, ale studentů či třicátníků je mezi námi většina.

Zítra máme volný den v sobotní Vídni. Večer ale už přichází nervozita před závěrem. Mozku se spát moc nechce, ale tělo si po té dálkové trase už říká své. Jdeme na kutě před jedenáctou.

 

SOBOTA                                         0 km

Po snídani oznamuji soukromou potulku. Zkusím hledat jakési vzdálené příbuzné. Činžák jsem našel brzy, ale prý se odstěhovali do neznáma. Nu což, aspoň jsem to zkusil.

Na desátou máme sraz u Štěpána. Vyšlo to, následuje fotoprohlídka velechrámu. Jako my máme katedrálu Sv. Víta, tak Rakušané mají svůj Stephansdom, Dóm svatého Štěpána. Jde o nádhernou, ale pyšnou  stavbu. Kostel se začal v románském slohu stavět už v roce 1137. Hotov byl za pouhých deset let. Věříte, že tehdy jej umístili až za hradby města? Později prošel hned několika rozšířeními v gotickém slohu.

 Odtud vyrážíme na toulky po centru. Mohli jsme jít do Prátru, nebo na koupaliště, my se ale ploužíme rozpálenými ulicemi. Proč? Ty stavby kostelů, paláců, divadel i hotelů, ty se nedají odfláknout. Jen soch zahlédneme desítky. Těžko se zpytuje svědomí, co vše jsme vynechali.

Kolik asi má Vídeň muzejních prostor? A nestíháme nakouknout nikam. Týden by nestačil. K Schönbrunnu by bylo daleko, ale výtahem na věž Stephansdomu jsme jet mohli. A Hundertwasserhaus, ten mne mrzí nejvíc.

Těžko se ta procházka i popisuje. Raději si prohlédněte fotky. Po dvanácté už ale tělo začíná stávkovat. Ve Vídni a bez vídeňského řízku? Všechno vychází, řízek je přes celý talíř, donese nám jej příjemný slovenský číšník, pěkná tečka za dopolední procházkou. Ba ne, tečka byla až zmrzlina vedle. Ale už musíme dát směr ke Štěpánu. Odpoledne nás ještě čeká druhé kolo po vídeňských ulicích.

Podle GPS nakonec za den nachodím po dláždění přes dvacet kilometrů. Jsem asi pedant. Teď při psaní podle té stopy dávám dohromady, do kterých kostelů jsem nakoukl, nebo aspoň šel okolo. Jen tak pro sebe, pro vás to nejspíš zajímavé nebude. Ale varoval jsem vás, tohle povídání mělo být hlavně o kostelích.

 Tak bez záruky:

Dopoledne: MARIA AM GESTADE STEPHANSDOM PETERSKIRCHE MICHAELSKIRCHE KARLSKIRCHE

Odpoledne: STEPHANSDOM JESIUITSKIRCHE FRANZISKANEKIRCHE URSULINENKIRCHE ANNAKIRCHE AUGUSTINIANSKIRCHE MINORITENKIRCHE MARIA AM GESTADE

Ale která fotka je z kterého, to už po mně vědět nechtějte. Snad někdy v zimě. Internet pomůže. Dobře si pamatuji monumentální, ale tmavou katedrálu sv. Štěpána i přebohatě vyzdobený  kostel sv. Petra. Nejvíc soch kolem oltáře ukrývá sv. Michal. U kapucínů vlastní stavba nezaujme, i vnitřní stěny zůstávají čisté. O to víc pak oči sledují presbytář. Jednoduché a ladné linie si přáli též jezuité či minorité. Ostatní už mi splývají, nejhezčí mi ale připadá Marie am Gestade.

Taky chci spočítat, kolik těch kostelů ve Vídni je celkem. Proti Praze stověžaté je Vídeň dvojnásobná. Vídeň má s Prahou hodně společného, i obyvatele. Dnes tu žije tu asi třicet tisíc Čechů. Kde ale jsou ty časy, kdy jich tu byla plná čtvrtina.

 

Na třetí je slíben okruh s českým knězem ve Vídni, Jiřím Šindelářem. Na ubytovnu se ani nevracíme, rovnou na sraz. Nádherná a poutavá obchůzka po stopách světce Sv. Klementa Maria Hofbauera nás zavedla do dalších uliček a kostelů. Už z dřívějška vím podrobnosti o jeho původu, podám vám je nyní dost obšírně:

Pradědeček sv. Klementa, Václav Dvořák, pocházel totiž z Domamile, kde jsem přes dvacet let bydlel. Byl řezníkem. Oženil se v roce 1648 s Evou Cidlinskou a bydleli v Moravských Budějovicích v domě na náměstí č. 5, později hotel Komzák. Jejich 5. dítětem byl Rudolf. Ten si vzal Eleonoru, dceru Jana Grünera ze Znojma.

Jako jedenácté dítě se jim 28. června 1715 narodil Pavel Petr Dvořák.  Doma v Moravských Budějovicích se vyučil řezníkem a jako tovaryš odešel do Tasovic. Seznámil se tam s Marií Steer, dcerou rychtáře. V roce 1736 se s ní oženil. V té době ale bylo nařízeno provádět úřední zápisy v němčině, takže z Pavla Dvořáka se stal Paul Hofbauer.

Jejich 9. dítě byl Jan, budoucí sv. Klement, narozený 16. prosince 1751.

Z jeho pestrého životopisu už jen poslední maličkost: Už jako pekařský tovaryš na dva roky odchází do Moravských Budějovic. Tam je zaměstnán ve Vísce jako pekař u sestry Doroty, provdané Kneslové. Ta bývalá pekárna je sto metrů od našeho dnešního domu. Denně chodím kolem. Můžu o sobě říct, že ve světcových stopách? Ale vůbec ne, ty stopy se srovnat nedají.  

 Život světce totiž byl plný překážek, protivenství a hledání. Nebudu se už rozepisovat víc, najděte si vše sami. Je obdivuhodné, co tento náš rodák a dnes patron Vídně či apoštol Varšavy dokázal pro mladé či chudé. Jak říká náš průvodce: „Ještě je nedoceněn.“

Poslední mší pro nás otec Jiří slouží v Maria am Gestade. Hledal jsem překlad. Je to skutečně Marie na břehu. Snad proto prý je tento gotický klenot oblíben mezi námořníky z projíždějících lodí. Dunaj, tedy jen kanál, je odtud pár ulic. Pár ulic dál je naše útočiště v pedagogické škole.

Co víc psát? Že nás bolí úplně jiné svaly jak předchozí dny? Že pivo už došlo? Že je poslední večer? Že to celé putování bylo nádherné, úžasné, obohacující? Že naše svaly dostaly zabrat, ale těla zase omládla? Že z té party, snad prý 141 účastníků, jsem zase stihl trochu promluvit jen s desetinou? Že, ač se neznáme, tak se na sebe usmíváme a těší nás společný zájem, společný cíl? Že už mne zajímá, kam se pojede za rok?

 

NEDĚLE 19. 8. 2018   97 km / 550 m

Nervozita před startem je dnes na místě. Poslední vlak, který nás z Břeclavi může dovézt domů, jede v 17:20. A do Břeclavi to máme skoro stovku. Jet ale nemůžeme, musíme čekat, až se po snídani vše sbalí a přijede autobus. Musí se naložit všechno naráz. A kufry tu jen tak nechat na hromadě taky nemůžeme, musíme je večer rychle najít a vyzvednout. Kliďasi to holt mají lepší.

Kdo si počká, ten se dočká. Všichni se dočkali, všichni vyjeli. My přesně v 8:13:15. Franta nás nezdržuje, míří do Břeclavi. Fotozastávku na mostě přes Dunaj si odpustit nemůžeme. Tam vyblejskneme i skupinu kamarádů a napojíme se za ně. Mimo ulice a semafory se v partě jede dobře.

 

Jede nás možná dvacítka, ale tempo nám vyhovuje. Slíbil jsem sám sobě, že nebudu zdržovat. Fotoaparát je proto uložen hodně hluboko. Vytahuji jej až na 59. kilometru. Jsme u památníku na Moravském poli. Přemysl Otakar II. tu svoji pouť ukončil. Nám ještě nějaký kilometr chybí. Parta 50 plus i minus chce odpočívat dlouho. Našemu triu 60+ však dlouhé přestávky nevyhovují. Lehce zamáváme a vystartujeme sami. U nejbližšího vinohradu doplníme pohotovou energii, a pak už se nezdržujeme.

 

Při jízdě lehce vzpomínám na předchozí cyklocesty. Doplňoval jsem občas do písemných zpráv veselé příhody z natáčení. Jak jsme odjeli z vyhlídky, která se nám schovala, jak jsme hodinu hledali nocleh, jak Tonda ztratil tašky, či já zapomněl helmu… Tentokrát nic. Pohoda. I v tom dešti na Zelellerain byla pohoda. Ano, pouť přináší uklidnění. Nádherná pouť. Nějak jsme na ty obtíže a tělesná strádání nemysleli. A přitom za celý týden ani jednou šlofíček po obědě. Vůbec nevím, jak jsem to mohl přežít.

Cyklostezka vede po silnicích i polních cestičkách. Nezdržujeme se nikde. Nezdrží nás ani totálně rozebraný mostek přes zavlažovací kanál, ani velký pouťový stan, kde vyhrává dechovka. Nezdrží nás ani taková zbytečnost, jako je jídlo. Tašky už jsou prázdné, polívka by trvala dlouho, jede se dál. Moje odhady na útratu byly přehnané. Nejsme zrovna skrblíci, často ale místo utrácení raději šlapeme.

Vytrvale šlapeme až k lesní státní hranici bez závory před Poštornou. Přes koleje o kus dál se nejede, ty se přenáší. Ale zkratku cyklostezky si tady dělají všichni. My totiž už delší čas nemyslíme na vlak v 17:20, ale na ten v 15:20. Dnes bylo dost rovin, stoupání téměř žádné. Přesných šest hodin téměř nonstop jízdy nás přivádí až na břeclavské náměstí.

Na nádraží jsme o pár minut později. Poprvé za celý týden rozčileně vybouchnu: “Kde je autobus?“ Není to potřeba. Vše se řeší, bus přijíždí, batohy jsou na svém místě. Žádné velké loučení se ale nekoná. Do různých směrů se brzy rozprchneme všichni. Něco se proslýchá o after párty v září, tam si to dopovíme. Nás teď spíš trápí výluka a náhradní doprava. Na České dráhy je ale spoleh, před šestou jsem doma.    

Epilog by byl na místě, jen nevím, jak začít. Vlastně vím. Počítat slovo nádhera, nebo nádherný. A tak dopisuju nejmíň po pětadvacáté:

 

Byla to nádhera!