Historie
Mariazell 2003
Jako
každý rok, tak i v létě roku 2003 jsme se,
my orlové, vydali na „cyklopouť“.
Cílem naší cesty tentokrát
nebylo objet naši vlast, ani navštívit
některé poutní místo v
naší zemi, tak jak jsme to činili v
minulých letech, ale navštívit
největší poutní místo v
Rakousku - Mariazell. Jako již tradičně, první etapa měřila
jen pár desítek kilometrů - z
Uherského Brodu do Ježova, což je vesnice kousek od Kyjova.
I když správně by se mělo uvádět
„kúsek“, protože se stále
nacházíme na Moravě. První etapa
bývá kratší, protože
většinou se nám nepodaří vyjet ve
stanovenou hodinu a to zejména díky
našim kolům, na které jaksi přes rok
nezbývá čas je udržovat, a tak ještě
před samotným odjezdem prochází
servisem.
Druhý den byl už o něco náročnější. Přesněji nás podle odhadů čekalo něco kolem 100 km. Přesnější číslo však vydal tachometr až po příjezdu na místo určení, které už se nacházelo kousek za hranicemi. Městečko Retz, které leží v blízkosti Znojma, nás uvítalo tmou, jelikož už státní hranice, jsme překračovali v šeru. Nohy sice bolely, ale rozchodit se dá všechno. Zvláště když je zítra neděle a to je pro nás katolíky volný den, a tak i naše kola a nohy dostávají volno. Celkově již máme najeto něco kolem 170 km. Jenže neděle uběhla stejně rychle jako, když jedete na kole z kopce a už tu bylo pondělí a s ním tedy další „šlapací den“.
Tentokrát jsme ovšem nevyjížděli v počtu čtyř lidí, ne že by snad někdo odpadl, spíše jsme se rozrostli. Přidala se k nám početná skupinka mladých z Plzně, takže celkový počet našeho pelotonu vzrostl na číslo 11. Etapa byla v celku poklidná, dala by se přirovnat k naší Českomoravské vrchovině. Jen trošku nepříjemné bylo zničují horko, takže muselo následně přijít nějaké osvěžení. Ideálním místem se nakonec stala jedna z největších evropských
řek - Dunaj. A tak v blízkosti města Krems jsme mohli vyzkoušet kvalitu rakouských řek. Pro Čecha je to vskutku dnes něco neobvyklého, protože vykoupat se např. ve Vltavě, je dnes prakticky nemožné. To už ovšem končí i naše třetí etapa, která měřila něco málo pod 100 km. Ubytováváme se pohostinnosti fary
v Traismaueru, kde byl pokřtěn nám dobře známý kníže Pribina. Další den nás čeká poslední etapa, kterou pojedeme na kole. Potom bude následovat pěší túra až do Mariazell, protože na pouť se má vždy dojít „po svých“. V oné poslední etapě, kterou jedeme na kole nás potkávají už náznaky slavného evropského pohoří zvaného Alpy, ale i přesto si držíme stále slušné tempo. V podvečer dorážíme do rakouského univerzitního městečka Gaming, ve kterém se ovšem, ač jsme v Rakousku, nemluví německy, ale anglicky. To proto, že zdejší univerzita poskytuje studium americkým studentům, kteří se zde snaží pochytit, alespoň něco z bohaté historie „křesťanské Evropy“. Nocleh máme připraven právě v jedné z kolejí této univerzity, kterou zřizuje řád Kartuziánů. Naše kola vkládáme do stojanů a k překvapení nás všech jsme upozorňováni na fakt, že není třeba je zamykat, protože „světe div se“ - zde se nekrade! Po brzkém ranním vstávání se vydáváme pěšky k našemu cíli - k Bazilice Matky Boží v Mariazell. To ovšem netušíme, že měřítko na mapě, neodpovídá skutečné realitě. A místo dopolední procházky putujeme celý den, i přesto nakonec v podvečerních hodinách dorážíme na místo určení.
Mariazell už se pomalu vylidňuje, a tak v klidu a nikým nerušeni si můžeme prohlídnout interiér baziliky, poděkovat Matce Boží, za to, že jsme ve zdraví dorazili a zároveň prosit za šťastný návrat. Cíl je splněn! Po soukromé mši sv., kterou slavíme společně s našimi dvěma kněžími, kteří tuto pouť s námi absolvovali se pomalu chystáme na zpáteční cestu. Zádrhel ovšem nastal ve chvíli, když jsme zjistili, že žádný autobus v 9 večer nejede.
Ne snad, že by žádný nejel, ale Gaming odkud jsme ráno vyšli není na přímé cestě z Mariazell. A tak nám nezbývá než se pokoušet o stopování. Jenže, kdo vezme večer 11 stopařů…? Zkoušíme to po dvou. První dvojce stopne hned na první pokus. To bohužel ještě netušíme, že zmínění dva stopaři a naši kamarádi končí svou cestu, někde v alpském lese, protože zmíněné auto, které jim zastavilo, pokračovalo jiným směrem. To již stopuje další dvojce, tedy já s Otcem Alvarezem. Jenže naše snaha je marná. Bez povšimnutí projíždí několik automobilů, a také velká dodávka.
Proto nezbývá než se vydat pěšky. Zbytek našich kamarádů a kamarádek, protože s námi jely i dvě dívky, se modlí poblíž v zastávce růženec a prosím o zázrak. Ten jakoby skutečně nastal. A ani dnes se mně tomu nechce věřit. Dodávka, která mě před chvilkou bezpovšimnutí minula se vrací zpět. Trošku jsem znejistěl, co se bude dít, protože auto přede mnou udělalo prudký oblouk. V tom se otevřely dveře a já v domnění, že si to řidič rozmyslel, se snažím německy zeptat, zda náhodou nejede, jak bychom potřebovali. To však nemusím, protože z auta se ozvaly dva české hlasy: „Jedem“! Právě první dva stopaři v lese, kde byly vysazeni, stopli tuhle dodávku a přinutili řidiče, aby se vrátili pro své přátele. Tak jsme všichni v radosti doslova naskákali do dodávky, která nás šťastně dopravila až na místo noclehu (viz foto dole). V představě, že bychom museli absolvovat zpáteční cestu pěšky, mně běhal mráz po zádech. Dvě převýšení 22%, alpské lesy, chlad, protože jsme byli jenom spoře letně oblečeni, a tak nezbylo než opět poděkovat Matce Boží, že nás tohoto ochránila.
První zpáteční první etapa opět vedla do Traismaueru, a další následně do Vídně, která byla naší poslední společnou zastávkou. Pak už se naše skupiny opět rozdělily a nabraly směr našich drahocenných domovů. Tento článek nepíšu, proto, abych se chválil, tím co jsme všechno prožili, ale proto, abych Vás všechny, bratři a sestry pozval k letošní pouti do Mariazell. Letos, tedy přesněji ve dne 21. až 23. května 2004 se uskuteční právě v Mariazell zakončení středoevropských katolických dnů. Orel Vám chce nabídnut možnost zúčastnit se této pouti na kole. O bližším programu celé akce, termínu odjezdu, trase a dalších podrobnostech bude informováni v orelském časopise, a také budou všem orelským jednotám rozeslány propozice, týkající se této události.
Druhý den byl už o něco náročnější. Přesněji nás podle odhadů čekalo něco kolem 100 km. Přesnější číslo však vydal tachometr až po příjezdu na místo určení, které už se nacházelo kousek za hranicemi. Městečko Retz, které leží v blízkosti Znojma, nás uvítalo tmou, jelikož už státní hranice, jsme překračovali v šeru. Nohy sice bolely, ale rozchodit se dá všechno. Zvláště když je zítra neděle a to je pro nás katolíky volný den, a tak i naše kola a nohy dostávají volno. Celkově již máme najeto něco kolem 170 km. Jenže neděle uběhla stejně rychle jako, když jedete na kole z kopce a už tu bylo pondělí a s ním tedy další „šlapací den“.
Tentokrát jsme ovšem nevyjížděli v počtu čtyř lidí, ne že by snad někdo odpadl, spíše jsme se rozrostli. Přidala se k nám početná skupinka mladých z Plzně, takže celkový počet našeho pelotonu vzrostl na číslo 11. Etapa byla v celku poklidná, dala by se přirovnat k naší Českomoravské vrchovině. Jen trošku nepříjemné bylo zničují horko, takže muselo následně přijít nějaké osvěžení. Ideálním místem se nakonec stala jedna z největších evropských
řek - Dunaj. A tak v blízkosti města Krems jsme mohli vyzkoušet kvalitu rakouských řek. Pro Čecha je to vskutku dnes něco neobvyklého, protože vykoupat se např. ve Vltavě, je dnes prakticky nemožné. To už ovšem končí i naše třetí etapa, která měřila něco málo pod 100 km. Ubytováváme se pohostinnosti fary
v Traismaueru, kde byl pokřtěn nám dobře známý kníže Pribina. Další den nás čeká poslední etapa, kterou pojedeme na kole. Potom bude následovat pěší túra až do Mariazell, protože na pouť se má vždy dojít „po svých“. V oné poslední etapě, kterou jedeme na kole nás potkávají už náznaky slavného evropského pohoří zvaného Alpy, ale i přesto si držíme stále slušné tempo. V podvečer dorážíme do rakouského univerzitního městečka Gaming, ve kterém se ovšem, ač jsme v Rakousku, nemluví německy, ale anglicky. To proto, že zdejší univerzita poskytuje studium americkým studentům, kteří se zde snaží pochytit, alespoň něco z bohaté historie „křesťanské Evropy“. Nocleh máme připraven právě v jedné z kolejí této univerzity, kterou zřizuje řád Kartuziánů. Naše kola vkládáme do stojanů a k překvapení nás všech jsme upozorňováni na fakt, že není třeba je zamykat, protože „světe div se“ - zde se nekrade! Po brzkém ranním vstávání se vydáváme pěšky k našemu cíli - k Bazilice Matky Boží v Mariazell. To ovšem netušíme, že měřítko na mapě, neodpovídá skutečné realitě. A místo dopolední procházky putujeme celý den, i přesto nakonec v podvečerních hodinách dorážíme na místo určení.
Mariazell už se pomalu vylidňuje, a tak v klidu a nikým nerušeni si můžeme prohlídnout interiér baziliky, poděkovat Matce Boží, za to, že jsme ve zdraví dorazili a zároveň prosit za šťastný návrat. Cíl je splněn! Po soukromé mši sv., kterou slavíme společně s našimi dvěma kněžími, kteří tuto pouť s námi absolvovali se pomalu chystáme na zpáteční cestu. Zádrhel ovšem nastal ve chvíli, když jsme zjistili, že žádný autobus v 9 večer nejede.
Ne snad, že by žádný nejel, ale Gaming odkud jsme ráno vyšli není na přímé cestě z Mariazell. A tak nám nezbývá než se pokoušet o stopování. Jenže, kdo vezme večer 11 stopařů…? Zkoušíme to po dvou. První dvojce stopne hned na první pokus. To bohužel ještě netušíme, že zmínění dva stopaři a naši kamarádi končí svou cestu, někde v alpském lese, protože zmíněné auto, které jim zastavilo, pokračovalo jiným směrem. To již stopuje další dvojce, tedy já s Otcem Alvarezem. Jenže naše snaha je marná. Bez povšimnutí projíždí několik automobilů, a také velká dodávka.
Proto nezbývá než se vydat pěšky. Zbytek našich kamarádů a kamarádek, protože s námi jely i dvě dívky, se modlí poblíž v zastávce růženec a prosím o zázrak. Ten jakoby skutečně nastal. A ani dnes se mně tomu nechce věřit. Dodávka, která mě před chvilkou bezpovšimnutí minula se vrací zpět. Trošku jsem znejistěl, co se bude dít, protože auto přede mnou udělalo prudký oblouk. V tom se otevřely dveře a já v domnění, že si to řidič rozmyslel, se snažím německy zeptat, zda náhodou nejede, jak bychom potřebovali. To však nemusím, protože z auta se ozvaly dva české hlasy: „Jedem“! Právě první dva stopaři v lese, kde byly vysazeni, stopli tuhle dodávku a přinutili řidiče, aby se vrátili pro své přátele. Tak jsme všichni v radosti doslova naskákali do dodávky, která nás šťastně dopravila až na místo noclehu (viz foto dole). V představě, že bychom museli absolvovat zpáteční cestu pěšky, mně běhal mráz po zádech. Dvě převýšení 22%, alpské lesy, chlad, protože jsme byli jenom spoře letně oblečeni, a tak nezbylo než opět poděkovat Matce Boží, že nás tohoto ochránila.
První zpáteční první etapa opět vedla do Traismaueru, a další následně do Vídně, která byla naší poslední společnou zastávkou. Pak už se naše skupiny opět rozdělily a nabraly směr našich drahocenných domovů. Tento článek nepíšu, proto, abych se chválil, tím co jsme všechno prožili, ale proto, abych Vás všechny, bratři a sestry pozval k letošní pouti do Mariazell. Letos, tedy přesněji ve dne 21. až 23. května 2004 se uskuteční právě v Mariazell zakončení středoevropských katolických dnů. Orel Vám chce nabídnut možnost zúčastnit se této pouti na kole. O bližším programu celé akce, termínu odjezdu, trase a dalších podrobnostech bude informováni v orelském časopise, a také budou všem orelským jednotám rozeslány propozice, týkající se této události.
Zdař Bůh!
PETR GABRIEL,
sekretář Orel jednota Uherský Brod
PETR GABRIEL,
sekretář Orel jednota Uherský Brod