Reportáž od Jana Pečivy

z cest

Skutečně velká plakátová kampaň podporovaná z Rakouské strany předcházela naší pouti do Mariazell na Evropské setkání mládeže. Plakáty visely naskrz republikou a já na ně nejednou narazil. Mnoho lidí pak volilo, zda jet do Mariazell, do Tábora na Celostátní setkání mladých, nebo zkusit stihnout obojí. Nechtěl jsem minout ani jednu z těchto akcí, takže poslední volba byla tou mojí.

Šestého srpna se naše auto přiblížilo k Uherskému Brodu, jehož Orelská jednota již po několikáté organizovala cyklopouť. Tentokráte byl cíl Mariazell. Již první okamžiky před zaparkováním auta odhalil na ulici některé známé tváře účastníků minulých poutí. Následovalo radostné přivítání, které nebralo konce díky dalším přijíždějícím. Zázemí dominikánského kláštera nám poskytlo večerní program se mší svatou, hudebním průřezem celosvětové křesťanské hudby zajištěné DJ Chosém a přednáškou děkana Zlínské univerzity, který jel také s námi.

Do nového dne jsme se prospali v blízké tělocvičně. Celé ráno se neslo v duchu očekávání startu cyklopouti. Mše, snídaně, startovací foto, a pak už se to před klášterem jen hemžilo 90 účastníky poutě. Většinou to byli mladí, nejstatečnější dokonce i ze základní školy. Elitu výpravy pak tvořila skupina nespecifikovaného věku končící u 68 let. Kolem 9:00 bylo vše připraveno a místostarosta Uherského Brodu slavnostně odstartoval pouť.

Peleton se rozjel. Policie na minutu zastavila dopravu na výjezdu z města a my vyrazili na první kilometry. Houf se prohnal městem a vyrazil po vedlejší silnici do zelených luk a lesů Jižní Moravy. Všichni šlapali, plni očekávání, co nám asi těch očekávaných 400 kilometrů a 6 dnů přinese.

Po prvních 20 kilometrech směr Mikulov jsme zastavili ke krátkému výdechu. Prohlížel jsem si 30 účastníků, kteří jeli v našem houfu. V duchu jsem meditoval nad tím, že jsem byl i já včera, částečně dobrovolně, zapsán do skupinky se čtyřma holkama. Dva kamarádi sdíleli se mnou podobný osud. Když se tedy čtyři holky trhly a nám už chládly nohy, nechali jsme odpočívající tábor odpočívat a vyrazili také. Vůbec jsme netušili, že nastal omyl a naše skupinka „šlapeto“ zůstane nekompletní. S druhou, také nekompletní, skupinou „pohodáři“ jsme ten den měli ještě několikrát zabloudit. Vůbec, bloudění bylo součástí cesty, a tak jsme se jen příjemně zasmáli nad absurditou, když přesně opačným směrem profičela druhá skupina tvrdíc něco jako, že Mikulov je tudy. Navzdory všemu se Mikulov stále přibližoval.

Záhada ztracené půlky naší skupinky „šlapeto“ zůstala neobjasněná až do konce pouti. Někteří členové našeho nového uskupení „pohodáři x šlapeto“ soudí, že se jednalo o nejrychlejší holky ze všech a že do konce každé etapy dojížděli těsně hned za skupinkou „Rychlá rota“ – tudíž jsme je nikdy neviděli.

Samotný Mikulov nás poněkud zaskočil – přes celodenní vedro jsme nejprve 2 kilometry před cílem prodělali letošní křest deštěm a promokli až na kůži. To ale v kontextu celé pouti nic neznamenalo. Pak jsme teda nalezli základní školu, kde jsme povečeřeli a měli přespat. V chlapecké tělocvičně se však tak mohutně sušily promoklé věci, že to bylo fakt „hustý“. Při pokusu usnout jsem se po chvilce probudil úlekem, že se dusím. Tvrďáci to vydrželi, ale já šel spát na chodbu k jídelně a jiní ven pod polojasnou oblohu, raději riskujíc déšť než nedostatek kyslíku.

Druhý den nás opět probudilo slunce hrozící dalším horkým dnem při naší sto kilometrové cestě do Vídně. Cesta Rakouskem byla krásná, lidé přátelští a bloudilo se o poznání méně. Avšak žízeň, vypitá láhev a velké vedlo dělají své. A tak, když někteří z nás spatřili uprostřed vesnice fontánu, neváhali ji využít – ne k pití, ale jiným formám osvěžení. Jedné místní paní se nás zželelo a nejen, že nám naplnila prázdné lahve vodou, ale našla se i hadice pro širší osvěžení, které nám ten den nebylo formou deště z nebe naděleno.

Cesta pak vedla po cyklotrase „Eurovelo 9“ až k Vídni. To jsme však ještě nevěděli, že cedule Wien vůbec nic neznamená vzhledem k poloze Schönbrunu, kde jsme měli ten večer v přilehlé lokalitě spát. „Nejúspěšnější“ se chlubili, že najezdili 50 kilometrů průjezdem Vídní než našli Schönbrun. My najeli sice jen 25, ale zato jsme se mohli pochlubit, že jsme se ve dvou ztratili naší skupince, když jsme urgentně a nutně hledali na začátku Vídně záchod. Samozřejmě jsme pak zjistili, že nikdo z nás dvou nemá mapu. Naštěstí zabrala naše angličtina a ochotní Vídeňané nás nakonec do Schönbrunu úspěšně za hodinu a půl usilovného šlapání nakonec navedli.

Den volna ve Vídni mohl každý prožít po svém. Já se připojil k naší skupině 4 kluků a 4 holek, kteří začínali prohlídku Vídně katedrálou na Stephansplatz. Pak jsme kolem Vídeňské opery zamířili k Hoffburgu – krása. Neodolali jsme tamějším zeleným parkům a chvíli na nich spočinuli. Tečku všemu jsme nedali koupáním v Dunaji jako jiné skupiny, ale vyblbli jsme se na šlapacích loďkách. Fotky z těchto chvílí pak vzbudili dodatečně v Mariazell podezření, jestli jsme opravdu přišlapali na kolech nebo po vodě.

Další den se nesl v duchu experimentů – jedni, jako já, jeli lesy a ztratili se. Druzí jeli dunajskou cyklostezkou (severní břeh) a ztratili se také. Po několika dobrodružstvích jsme se setkali v Tullnu a dál již šlapali bezpečně cyklotrasou po jižním břehu Dunaje až do Krems.

Velmi „polní“ podmínky přespání na ledním stadionu v Krems předznačovaly ducha poutě následujících dvou dní, které nás dělily od Mariazell. Někteří se ráno probudili na lehce smrdící gumě podlahy ledního stadionu, jiní – toužící po čerstvém vzduchu – tak ti se probudili na tribuně vedle hřiště, když 10 metrů za jejich zády projel první ranní vlak v 5:01.

Pouť však může žádat i oběti a dnešní den to měl prověřit. Odešli jsme tedy všichni asi půl kilometru do restaurace na snídani. Snídaně byla luxus, ale že se nikomu nechtělo nazpět pro baťohy a ke kolům, to snídaňovým zážitkem způsobeno nebylo – lilo totiž jak z konve. Zábava byla veselá, trochu umocněná bezmocnými pohledy skrz prosklenou zeď na déšť. Nakonec však zvítězila statečnost a už po deváté se některé skupinky odvážily vyjet. My vyrazili v menší dešťové pouze v naději, že snad teď chvíli pršet nebude. Ale naděje nám vydržela jen asi 10 minut. Voda stékala z přilby po tvářích, za chvíli šla cítit i v botech a kdo v poledne nebyl od pasu dolů mokrý, nebyl normální. Zima nebyla, neboť jsme šlapali. Přesto jsme se zastavili na teplou polívku v menší hospodě. Vodní stopa vedoucí od dveří přes celou hospodu až k našemu stolu, mokré židle a písek, který utkvěl na částech těla blízkých sedlu, volaly už pouze po cementu, abychom mohli začít někde zdít.

Odpočatí a vysmátí jsme trochu ve vážnosti opět nasedli na sedla svých kol a vyrazili dál dunajskou cyklostezkou. Od dalších zážitků mě uprostřed přátelského rozhovoru náhle vytrhly vibrace zadního kola a hned jsem zastavoval, že je píchlé. To se na silničních kolech stává často. Ostatní jsem poslal dál, ať se mnou nemrznou při lepení a raději šlapou dál. S třicetiminutovým zpožděním a zalepeným kolem jsem pak vyrazil sám k Melku s nadějí, že ostatní snad jednou dojedu a že sám nezabloudím. Avšak dohnal jsem je až daleko za Melkem v úpatí Alp než se začaly silnice zvedat do prudších kopců. Nakonec nás všechny po mnoha dalších kilometrech přivítalo město Gaming s bývalým Augustiniánským klášterem, kde je dnes univerzita a kde jsme měli přespat. Vytopené místnosti a teplá sprcha byly balzámem na naše deštěm prověřená těla, neboť málo komu zůstal i přes pláštěnky či nepromokavé bundy kousek těla suchý. Hrály se karty, zpívalo se a všíchni si odpočinuli na poslední etapu.

Abychom si pouť vychutnali až do konce, tak i další den lilo. Prádlo za noc nikomu neuschlo a boty také ne. Bláznovstvím by bylo vstoupit teď do deště v krásně suchoučkých rezervních botech a suchém oblečení. Člověk by je nedal ani za nic – co pak v Mariazell? S největším sebezapřením jsme se tedy natáhli do mokrého oblečení a mokrých bot ze včerejška a vyrazili na poslední 40 kilometrovou alpskou etapu.

Za čtvrt hodiny už nikomu včerejší mokré oblečení nevadilo, protože jsme byli promočení už čerstvým dnešním deštěm a naše šlapající nohy dodávaly dostatek tepla zbytku těla. Při určitém odhlédnutí od těchto trablí to byla krásná a přátelská cesta. Jedni povzbuzovali druhé do kopců, které se před námi zvedaly. Stoupání byla sice krutá, ale příroda krásná. Křišťálově průhledné horské potůčky byly kouzelné a nejeden člověk zatoužil smočit v nich nohy. Krásné horské vesničky, příjemné výdechové přestávky a krásný výhled z posledního horského sedla nakonec. Kdo by si stěžoval, že má šusťáky nasáklé snad kilogramem vody, až mu skoro padají.

Ze sedla jsme bleskově zhučeli do Mariazellského údolí velmi prudkým klesáním, projeli kolem jezera, ve kterém byla nečekaně alpsky teplá voda, že tam následující den někdo z naší skupiny vlezl v plavkách. Od jezera se šlapalo snad už jen dva kilometry a vítalo nás Mariazellské stanové městečko, kde se do večera sjely 3000 mladých z Evropských zemí. Začal krásný čas, který si mnozí prožili duchovně, jiní spíše v kolektivu kamarádů – každého jak srdce vedlo. Počasí nečekaně vyšlo, což v Mariazell není tradice, a tak jsme podnikli i výlet na blízký vrchol s krásným rozhledem na Alpy. Z programu některé zaujal rozhovor s biskupem Dominikem Dukou, jiné průvod se světlem nebo hudební koncerty. Po trojdenním programu zde pak mnoho z nás pokračovalo do Tábora - Klokot na Celostátním setkání mládeže. Ale to už je jiný příběh. Snad se příští rok, nebo v brzké budoucnosti zase někam na kolech pojede. Někteří se těší už teď. Počítačově gramotným přátelům cyklistiky organizátoři vzkazují: http://www.cyklopoute.cz.